Učitelka Monika miluje všestrannost a říká: Řada dětí je teď na druhém břehu
Mohla by vyjmenovat postupně všechny možné definice a odborné pojmy typu motorika, koordinace, silová zdatnost, kondice. „Vzala bych to spíš z pohledu dítěte. Kroužek Odznaku všestrannosti vedu ve škole už deset let, ale není mým cílem drtit jednotlivé disciplíny OVOV. Pro mě je důležitá všestrannost. Tu miluju,“ říká učitelka Monika Schubertová ze základní školy v Postoloprtech. V projektu Sazka Olympijského víceboje je od samého počátku.
Každý rok se do jejího kroužku hlásí čtyřicet až padesát dětí. „Děti se na trénink těší, mají tam kamarády, je to pro ně zábava. Po covidu se teď scházíme v počtu zhruba 30-35, ale oproti jiným kroužkům je to opravdu velký počet,“ líčí Schubertová. „Nechodí mi tam ty "nejlepší" děti míněno výkonem v disciplíně, ale chodí tam ty, které chtějí. Chtějí se hýbat, a to je prostě super. To mně jako tělocvikářce stačí.“
Na tréninku klade důraz na férovost, toleranci, respekt a pomoc slabším. „Nesnáším povyšování a machrování. Když pak jdu o přestávce po chodbě a vidím, že se baví děti z různých ročníků mezi s sebou, tak to potěší.“
Zdravé soutěžení
V jejích hodinách nebo letních příměstských táborech si děti kromě disciplín Odznaku všestrannosti vyzkouší třeba i florbal, přehazovanou, atletiku, ale i korfbal, softbal, kin-bal, inline brusle či skateboard. „Význam tohoto projektu vidím v socializaci dětí, zdravém soutěžení, poctivosti - zúčastním se, a nechám tam vše, co můžu. Vyhrát nemusím,“ vysvětluje Schubertová. „Výhra je jen třešničkou a odměnou za snahu. Když nebude, nevadí, pogratuluji soupeři, přeji mu to a příště to zkusím znovu.“
Schubertová oceňuje také Olympijské diplomy. „Je to jediný způsob, jak oznámit rodičům, jak na tom jejich potomek je. Často si rodič usmyslí, že dítě je po něm a bude prostě hokejista. Diplom mu prozradí, že tudy cesta vůbec nevede. Je spravedlivý a o něčem vypovídající. Děti se na něj na konci roku těší víc než na vysvědčení,“ říká v lehké nadsázce.
Covid se pode ní na dětech významně podepsal. „Některým dětem se nechce. Přibylo úrazů, ale takových zbytečných, které by, troufnu si říct, normálně nebyly. Děti se od mobilů a počítačů těžko odtrhávají,“ popisuje. „Je to navíc rychlou dobou. Všichni se za něčím honí, nestíhají. A rodiče, ač někdy neradi, nemají na děti čas. Nevyužijí volnou chvíli ke sportování. Snazší je ten mobil a klid.“
Obezita a nechuť se hýbat
Svačiny dětí tomu také nepřispívají. „Takže suma sumárum: vede to špatným směrem k obezitě a nechuti se hýbat. Covid s tím zamával a tenhle stav zrychlil. Bylo to tu vždy, ale teď jsou na druhém břehu (obezita a nic nedělání) i ti, kteří se před covidem ještě zuby nehty drželi.“
Sama Schubertová je velkou sportovkyní, jako malá začínala s badmintonem. „Pak jsme se ale přestěhovali s rodiči na vesnici, kde bylo jen hřiště a všude do města daleko. Zkusila jsem fotbal. Nejdříve s kluky, potom v prvoligových klubech Sparta, Teplice, Slavia, Brno. Po gymplu jsem zamířila na FTVS a fotbal jsem si zkusila i v Kanadě,“ vypočítává. „Po návratu z Kanady jsem čuchla k triatlonu a pracovala také jako plavčík.“
Nyní už 12 let působí coby tělocvikářka na ZŠ Postoloprty. „Vedu pod hlavičkou našeho Centra sportu pět kroužků - plavání, všestrannost, basketbal, atletickou přípravku a dva kroužky plavání. Ale snažím se je měnit s ohledem na zájem - někdy otevřeme futsal, jindy badminton nebo třeba triatlon.“